Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak probíhá den obyčejného divokého draka od rána do večera

4. 6. 2010

Právě se rozednívalo, když se drak Eduardo probudil. Zvedl hlavu, hlasitě zívnul, protáhl se a vylezl ze své podzemní skrýše. Najednou pocítil velký hlad a začalo mu kručet v břiše. Eduardo se smutně rozhlédl, jesli by neviděl něco, co by se dalo sníst. Neuviděl nic a potichu zaklel. Věděl, že mu to odnesl Mortimer, jeho největší nepřítel.

Procházel se po lese a občas uďobnul nějakou malinu nebo slíznul mravence, ale čím víc těchto malých věcí jedl, tím větší měl hlad. Zastavil se a roztáhl křídla, aby zjistil, jestli se mu vejdou mezi stromy. Nevešly. Eduardo je zase zklamaně složil a došlapal na mýtinku uprostřed lesa. Neměl rád otevřené prostory. Připadalo mu, že se na něj může každou chvíli někdo vrhnout. Došel doprostřed a tam opět zkoumavě roztáhl svá obrovitá křídla. Tentokrát spokojeně přimhouřil oči a vznesl se vysoko do nebe.

Eduardo letěl nad lesem a díval se, co by si mohl ulovit k snídani. Viděl stádo pakoňů, ale ti před ním utíkali, sotva ho koutkem oka zahlédli. Další bod jídelníčku byly antilopy žeroucí přikvašené hroznové víno. Zapůsobil na ně alkohol a díky tomu ztratily dřívější ostražitost. Eduardovi se sbíhaly sliny, ale právě, když se chystal zaútočit, vynořil se odněkud Mortimer a všechny antilopy se rozprchly do všech stran. Eduardo už byl zoufalý. Jestli okamžitě nenajde nějaké jídlo, vyčerpá se natolik, že už nevzlétne a nelétavý drak je odsouzený k smrti. Ale jako první pomoc mu přiskočily quorky, což byly asi metr dlouhé létající ještěrky. Eduardo je zahlédl mez stromy a prudce zpomalil. Quorky sebou cukly, ale neprobudily se. Eduardo se olízl a vrhl se do stromů přímo na ně.

Eduardo zrovna olizoval poslední kůstku, když se jakoby z velké dálky ozvalo srdceruvné zavytí. Drak našpicoval uši a poslouchal. Wilnie! Někdo ubližuje jeho milované Wilniince! Vztekle zavrčel a odpověděl na vytí hlubokým, silným hlasem. Potom se rozběhl a při nejbližší příležitosti vzlétl. Sice se mu čerstvě pozřené maso obracelo v žaludku, ale Eduardo na to nedbal a znovu zavyl. Odpověď byla přerývaná a drak pocítil velký strach. Zvýšil rychlost a snažil se vystopovat svou milovanou dračici. Náhle se ozvalo ještě jedno zavytí, které Eduardovi dodalo sílu a teď už věděl, kudy a kam letět. Zahlédl ve skalách něco modrého. Voda? Ne, Wilnie! Wilnie měla krásně modré šupiny, které Eduardo poznal mezi tisíci jiných. S bojovým pokřikem se vrhl dolů a uviděl úpně neznámého draka, který stál proti Wilnie a vrčel na ni. Ale jakmile zahlédl Eduarda, otočil se a začal vrčet na něj. Eduardo přistál na skále, kterou od Wilnie a neznámého útočníka dělila hluboká propast. Teprve teď měl Eduardo možnost prohlédnout si, co se vlastně stalo. Wilnie ztuhle stála a udiveně se na něj dívala. Měla hodně škrábanců a v její tváři byl vidět strach. To Eduarda rozlítilo. Bez rozmyšlení se vrhl na nepřátelského draka a snažil se ho buď kousnout do krku nebo shodit do příkopu. Drápem mu protrhl křídlo a rychle se vznesl, aby jeho cíl neměl možnost mu útok oplatit. Ten na něj zavrčel a skočil po Eduardově visící noze. Byl překvapivě hbitý. Eduardo po něm znovu skočil a tentokrát se mu podařilo udělat nepříteli na krku dlouhý, hluboký škrábanec, ze kterého proudem vystříkla krev. Nepřítel uskočil a rychle skočil zase zpátky. To Eduarda zmátlo a najednou jeho bok zdobil dlouhý, ale nijak moc vážný škrábanec. Rozlítil se a sekl tlapou po nepřítelově ocasu. Opět se strefil. Cizí drak stál na místě a prudce oddychoval. Otřel si tlapou oči a vrhl po Eduardovi zlostný pohled. Ten neváhal a skočil po něm. Podařilo se mu udělat druhý velký škrábanec na krku a jeden přes obličej. Nepřítel výmluvně zacouval, ale to se mu stalo osudným. Zacouval blíže ke skalní římse a pozdě si uvědomil, jakému nebezpečí se sám vystavil. Eduardo využil jeho pozice a skočil přímo na něj. Nepřítel, zvyklý na uskakování vzad, skočil opět dozadu, ale tam už na něj nečekala pevná země, nýbrž smrt. Na poslední chvíli se mu podařilo zachytit skály, ale to mu nijak nepomohlo, jelikož pod jeho vahou se kámen rozpadl. Eduardo se podíval dolů a ještě dlouho slyšel řev poraženého nepřítele.

Wilnie ležela a spokojeně vrňela. Eduardo stál u ní a olizoval jí rány. Rány byly hluboké a Eduardo měl o Wilnii pořád strach. Uvnitř ho něco hryzalo, měl pocit, že na ni nedával dostatečně pozor. Wilnie se znenadání postavila a oklepala se. Přátelsky se po Eduardovi podívala a schovala se do jeho podzemní nory. Eduardo se podíval po slunci a uvědomil si, že neobědval. Podíval se do své skrýše a zamaskoval ji listím a větvemi. Teprve potom opatrně vyťapkal na louku a znovu vzlétl. Rozhlížel se a zoufal stejně jako dříve. Nikde nic. Musel šetřit silami, proto plachtil a ztrácel pracně nabranou výšku. Querky už také nebyly k dostání a Eduardo byl ještě oslabený bojem s neznámým drakem. Už letěl těsně nad stromy a díval se mezi ně. Nic. Občas mocně máchnul křídly, ale záběry časem ztrácely na síle. Přistál. Hlasitě oddechoval a v duchu byl nešťastný, rozčilený a vyčerpaný zároveň. Vzpoměl si na svého býložravého ducha. Vzdychl a tiše se odploužil k okraji paloučku, kde rostlo velké množství rostlin. Do jedné se zakousl, trhl hlavou a párkrát se zavřenýma očima skousl. Náhle zezelenal a obsah své tlamy vyplival do trávy. Odskočil od křoví a stále plival. Nepříjemné chuti saltilupky v tlamě se nemohl zbavit. Zarmouceně a s nejasným výrazem ve tváři Eduardo zmizel v lese.

 Eduardo si několikrát protřel oči a upřeně se díval na velkou smečku vlků, dorážející na zakrytý vchod do JEHO bytu. Náhle se ozval praskot větví a hlasité štěkání vlků. Eduardo otevřel oči a vyskočil za smečkou, která mezitím prorazila vchod do nory a neřízeně se tam vhrnula. Ozval se Wilniin rozčilený řev. Eduardo bezmyšlenkovitě vběhl do nory a máchal drápy na všechny strany. Vlky už opustila bojovná nálada, jelikož pochopili, že se v noře neskrývá rodina lišek, jak si mysleli, ale drak! Eduardo si toho všiml a svým tělem zatarasil východ ven. Většina členů vlčí smečky už se dávno dala na útěk, ale stejně se jich osm nestačilo vyhrnout ven. Hlasitě štěkali a doráželi na Eduarda, který je mocnými údery tlap odrazoval od útěku. Začali vrčet. Wilnie, která se mezitím vzpamatovala z šoku, který vyvolala velká vlna vychrtlých vlků, kutálejících se od východu, začala Eduardovi pomáhat.  Tři, kteří už se vzdali a s kňučením spojeným s vrčením se krčili v koutě, šanci už skutečně neměli. Wilnie k nim došla a jediným mávnutím tlapy je zneškodnila. Začalo jí jich být líto, a tak každému zvlášť ještě překousla krk. Eduardo si mezitím poradil s ostatními a donesl je doprostřed hlavní jeskyně. Oba draci si vyměnili láskyplné pohledy a otřeli se o sebe. To probudilo jejich žaludky, které začaly hlasitě kručet. Oba přejížděli pohledy z mrtvých vlků na toho druhého a Eduardo po chvíli spokojeně přikývl. Wilnie ladně sklonila k mrtvolám hlavu a jednoho vlka si odtáhla do kouta. Eduardo ji spokojeně sledoval a její činy zopakoval, ale mnohem prudčeji.

Večer oba zamilovaní leželi v jeskyni vedle sebe. Wilnie spala a klidně dýchala. Eduardo ležel na zádech a díval se na úplněk skrz díru přivádějící do jeskyně ve dne světlo. Chvíli se díval a poté se otočil na bok. Zavřel oči a okamžitě usnul.

Ráno zjistil, že Mortimer schválně vyhnal z kraje všechna zvířata...

 

TO JE ŽIVOT DRAKA...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář